Jednoho dne přišla ke mně paní Petra. Velmi sympatická a milá mladá žena. Na první pohled na ní nebyl znát žádný problém. Stále se usmívala a byla plná energie. Ale když začala vyprávět, poznal jsem, jakou těžkou životní zkouškou musela projít a jak moc je to silná žena.

Paní Petra podruhé plánovaně otěhotněla, po sedmi letech od první dcery. Měla naplánováno, že dcera půjde do první třídy a tak bude mít čas na ni i na miminko. Otěhotnět se zadařilo ihned. Měla velkou radost, vše bylo v pořádku a cítila se dobře.

 

Bohužel už první genetický test ve druhém měsíci, z krve, vyšel špatně. Ten mi vyšel špatně už u první dcery, takže jsem se nijak nehroutila. Kvůli špatným hodnotám jsem byla odeslána ke specialistce na podrobný screening. Bylo to takové vyšetření před vyšetřením plodové vody. Pamatuji se, že paní doktorka byla velmi nepříjemná, připadala jsem si, že jí obtěžuji. Miminko bylo otočené tak, že nebylo nic vidět a měla jsem dojem, že snad za to mohu sama. Po hodině trápění nás poslala domů, s tím, že máme přijít znovu za hodinu. Po hodině řekla, že si není jistá, jestli miminko nemá Downův syndrom, že to nemůže vyloučit a byli jsme stejně odesláni do Prahy. Už na tomto vyšetření by měla vidět, že orgány nejsou uspořádány, tak jak mají být. Ale neviděla nic a poslala nás do Prahy.

Jenže odběr plodové vody se dělá kolem 20. týdne těhotenství a to už není možná interupce, ale musí proběhnout porod.

 

Byla jste nervózní?
V tomto mezidobí jsem byla stále v klidu, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by mohlo být něco špatně. Po zkušenosti z prvního těhotenství jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Celá rodina se těšila na miminko, dcerka na sourozence, manžel se těšil na syna, ve kterého doufal.

 

Pak jste jeli do Prahy?
Ano, na objednané vyšetření. Vzali mi krev, ze které bylo jasné, že miminko Dawnův syndrom nemá. Vyloučila se vada, kvůli které jsme tam jeli. Uklidněna jsem šla ještě na ultrazvuk, kvůli prevenci.

 

To byla ta chvíle, která Vám změnila život?
Dá se to tak říct. Během pěti vteřin pan doktor odložil přístroj a řekl nám, že je to špatné. Hodně špatné. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Byli jsme v šoku, nevěděli jsme, co tím myslí. Lidsky a velmi mile nám vysvětlil, že by v těhotenství nepokračoval. Byl překvapený, že tuto vadu nezjistili doktoři již dříve.

O jakou vadu se jednalo?
Miminko nemělo bránici. Všechny vnitřní orgány mělo omotané kolem srdce. Mělo 10% šanci na přežití do porodu. Kdyby se dožilo porodu, tak by byla okamžitá operace a stále tu trvala ta desetiprocentní šance na přežití. A i kdyby přežilo, měl by doživotní následky.

 

Měla jste se tedy rozhodnout co dál?
Ano, nastala volba, jestli jít na potrat nebo si miminko nechat. Měli jsme víkend na rozmyšlení. Jenže pro mě nebyla volba dát miminko pryč, jen tak ledajaká. Jsem věřící a je to pro mě nemyslitelná okolnost, dát miminko pryč. Paní doktorka mi ale doporučila potrat. V té samé situaci byla i herečka Veronika Žilková, která takové miminko donosila, a stejně zemřelo. Semlelo to nejen jí, ale celou rodinu. Říkala, že už by takovou situaci zažít nechtěla.

 

Jak jste se cítila? Byla jste schopna rozumně uvažovat?
Ten den semnou nebyla řeč. Zhroutila jsem se, manžel to musel říct dceři, rodině. Když jsem se dala trochu dohromady, začala jsem obvolávat přátelé, kamarády stejného vyznání, prahla jsem po radě, ale stejně jsem se musela rozhodnout sama.

 

Co manžel?
Manžel stál při mně. Říkal, že podpoří každou mou variantu, ale pokud se miminko narodí a zemře, už nikdy nebude chtít další dítě. Takovou ztrátu by neunesl. Manžel není věřící, ale kdyby umřelo, žádné další dítě by už nezvládl.

Přiblížel mě k rozhodnutí, že by to bylo nejrozumnější řešení, ale já stále váhala. Nevěděla jsem, co dělat.

 

A když nastalo to osudové pondělí?
V pondělí jsem šla do nemocnice s rozhodnutím, že dám miminko pryč. Vše se ve mně pralo, stále jsem doufala, že se něco stane. Něco co mě i dítě zachrání. Ale nestalo se nic. V nemocnici jsem se v rozhodnutí utvrdila. Byli přivoláni i medici, protože toto je tak vzácný případ, který se jen tak nevidí a tak rádi viděli ultrazvuk. S tím jsem souhlasila a já viděla, že je to situace, která není obvyklá. A miminka se tedy vzdám.

 

Co se dělo poté?
Bohužel ta hrůza v tomto rozhodnutí neskončila. Jelikož jsem byla v pátém měsíci, nebyla možná interupce, ale musela jsem miminko porodit. Nadopovali mě prášky, měla bych být otupělá, ale stejně nic nepomohlo. Vše jsem moc dobře vnímala. Byl to porod jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že jsem věděla, že porodím dítě, které ihned zemře. Prodělala jsem stahy, ležela jsem na pokoji a dítě porodila do mísy. Vedle mě na posteli rodila paní, která rodila osmiměsíční mrtvé dítě.

 

Co se stalo, když jste porodila?
Odvezli mě na sál, kde mě vyčistili a za týden jsem dostala plicní empolii, se kterou se potýkám dodnes a budu se s ní potýkat do konce života.

 

Myslela jste na miminko?
Stále. Miminko jsem neviděla, pohlaví jsem znát nechtěla. Až po čase jsem začala přemýšlet a trápilo mě, že neznám pohlaví. Psychicky jsem na tom byla velmi zle. Jako věřící jsem si měla tělo vyžádat, abych ho pohřbila a měla kam chodit vzpomínat. Jenže tenkrát mi to nedošlo. Takže teď nemám kam za miminkem chodit. Vidím ho stále před sebou. Porodila jsem ho 1. září, kdy má dcera šla do 1. třídy. Tento datum nemám ale spojený s tímto slavnostním okamžikem, ale jako s nejhorším zážitkem svého života.

 

Jak jste se s tím vyrovnala?
Špatně. Rok jsem o tom nedokázala mluvit. O všem jsem si přemýšlela sama. Stále jsem uvažovala, jestli jsem udělala dobře. Říkám si: „Co když mohlo miminko žít? Co když jsem mu vzala šanci na život?“

 

Přeci za nic nemůžete, udělala jsem v dané situaci, co bylo nejlepší?
Ano, ale přemýšlím o tom stále. Doktoři mi doporučovali ihned otěhotnět. Další dítě by mi pomohlo lépe se se vším vyrovnat. Ale vzhledem k plicní embolii, jsem dostalal tolik léků, že těhotenství bylo nežádoucí.

 

V tuto chvíli jste se cítila nejhůř?
Ano a to jsem vyhledala Vaši pomoc.
A já vím, že máte další miminko.
Dva roky po té se nám narodila zdravá dcerka.

 

Bála jste se toto těhotenství?
Neskutečně. Celé těhotenství jsem v podstatě protrpěla strachy. Ale nastěstí vše dobře dopadlo a dcerka je naprosto zdravá a úžasná.

 

Myslíte stále na nenarozené miminko?
Ano. Proto bych poradila, nejen věřícím lidem, aby dbali na to, aby měli tělíčko, které můžou pohřbít. Je to nesmírně důležité, opravdu.

 

Co tato skutečnost udělala s Vaším manželstvím?
Hodně jsme se semkli, držíme pohromadě a druhou dcerku si moc užíváme. Je to naše štěstí.

 

Děkuji moc Petro za Vaši otevřenost a vstřícnost se podělit o Váš příběh. Musím říct, že když jsem to slyšel a psal, dojalo mě to. Takovéto sdílení dává lidem jistotu, že někdo řeší také těžké chvíle. V težkých chvílich máme tendence na vše zanevřít a bojovat s tím. Věřte, že ať jste v jakékoliv situaci určitě to už někdy někdo řešil. Hledejte řešení a pro Vás tu nejlepší cestu. Ptejte se, zjišťujte možnosti, sbírejte informace a pak se rozhodněte. Je velmi důležité, abyste měli čisté svědomí pro to, že jste udělali maximum.

V příběhu jste si mohli všimnout, že následně po porodu dostala paní Petra plicní embolii. Plíce jako orgán souvisejí s flustrací. Na hrudník do oblasti já (má hrdost) sedají nezpracovaná témata.

Spousty věcí a témat se dá uzdravit. To je to, co se mi má mé práci líbí. Slýchám spousty příběhů a těžkostí, ale vždy se dá vybrat cesta.