Jaké to je, žít bez maminky?

Dobrý den Hanko,
pamatuji si na naše první setkání. Když jsem Vám položil otázku: „Co se Vám stalo nejhoršího ve vašem životě?“ Řekla jste „smrt maminky“.

 

Bylo to pro Vás hodně zásadní?
Ano. Hrozné. Maminka ležela v nemocnici, myslela jsem si, že je tam stále, že za ní půjdu na návštěvu.

 

V kolika letech Vám maminka umřela?
V tom roce jsem „slavila 18. Narozeniny“

 

Na co zemřela?
Nevím přesně, mluvilo se o selhání srdce. Ale při pitvě snad našli lékaři také rakovinu, ale ta se nestačila projevit. Oba maminčini rodiče zemřeli na rakovinu. Nepamatuji si je, byly mi tak tři roky.

 

Bavila jste se někdy s někým o její smrti?
Moc ne, tehdy se to nenosilo, vzpomínat a mluvit o nepříjemných věcech. Když jsem si postěžovala tetě, řekla, že si můžu dojít za maminkou na hřbitov. Chodila jsem tam často i s otcem, ale vždy se mi do očí hrnuly slzy. Je pravda, že i dnes, po více než třiceti letech se mi o tom špatně mluví.

 

Máte sourozence?
Ano. Sestru.

 

Co ona na to?
Nikdy jsme se o tom nebavily.

 

Kdo přebral její roli a jak dál šel život?
Nikdo, o domácnost jsme se staraly se sestrou obě.  Sestra již chodila do práce a já byla ve  4. ročníku ekonomky. Upnula jsem se tehdy na maturitu a učila se a učila, odmaturovala jsem s vyznamenáním. Všichni se divili, jak jsem to zvládla, možná měli pocit, že se mne to vůbec nedotklo. Opak je pravdou.

 

Jak se choval Váš otec po její smrti?
Otec se nám snažil pomoci, ale já jsem nedokázala za ním jít a řešit holčičí starosti. Hodně nám v té době pomáhala tatínkova sestra.

 

Jak si myslíte, že Vás to poznamenalo do života?
Odchod blízkého člověka Vás vždycky poznamená. Říká se, že když zemře maminka, zemře celá rodina. Maminka drží rodinu pohromadě.  Já si rychle založila svoji rodinu…možná až příliš rychle.

 

Máte děti?
Ano.

 

Co Vaše současná rodina? Jak se to projevilo na ní?
Hlavně dětem jsem se vždycky snažila dát to, co mi v mládí chybělo. Snažila jsem se s nimi mluvit, pochopit co je trápí, případně poradit a být stále na blízku.

 

Co oni na to? Bavíte (bavili) jste se o tom?
Se svými dětmi jsem o babičce příliš nemluvila… Chodili jsme zapalovat svíčku na hřbitov. Snad ani nevím, co bych jim měla vyprávět. Jak chtěla cestovat, ale můj otec k tomu nebyl nakloněný, nebo jak se chtěla přestěhovat z vesnice do města, ale můj otec chtěl zůstat na chalupě se svými rodiči? Nevím jak moc byla nebo nebyla v životě spokojená….

 

Jak jste se cítila po terapii?
Terapie mi pomohla vrátit se vzpomínkami spoustu let dozadu. Urovnat myšlenky a vypořádat se s tím, že mi maminka odešla tak brzo. Brala jsem to tak trochu jako křivdu. Uzavřela jsem minulost. Člověk se cítí mnohem lépe a může vykročit kupředu.

 

Jaké vlastnosti máte po své mamince? Jak si jí pamatujete?
Myslím, že vlastnosti po mamince zdědila moje sestra. Já jsem myslím víc po otci. V rodině jsem se narodila jako druhorozená a můj otec si samozřejmě přál syna. Při práci v domácnosti pomáhala moje sestra a já jsem víc pracovala s otcem venku – např. kolem dřeva nebo domácích zvířat.

 

Změnilo se něco po terapii?
Ano změnilo se spoustu věcí. Prostě jsem uzavřela minulost a maminku jsem nechala odejít. Zůstaly hezké vzpomínky, pryč je balvan, který jsem celá léta vláčela s sebou. Jen to mělo být dříve. Tou další zásadní změnou je narovnání vztahu k mým vlastním dětem. Dala jsem jim volnost, neboť jsou již dospělé, aby si mohly žít svůj vlastní život. Přestala jsem je kontrolovat….. a začala jsem žít více sama pro sebe.

 

Jak se cítíte teď po roce od terapie, když si vzpomenete na svou maminku?
Cítím se dobře. Jsem ráda za všechny změny, které v té době proběhly.

Děkuji za to, že jste si udělala čas na naše povídání. Věřím, že to lidem může pomoci vidět, že kolem nich jsou lidé, kteří také mají trápení a témata co musí řešit.

Každý máme nějakou temnou stránku. Každý máme tajnou(temnou) komnatu. Je jedno v kolika letech se nám to stalo, ale někde nám to ničí život a bere nám to svobodu. Je důležité vidět, možnost změny. Je důležité vidět lepší zítřky.