Dnes vám představím ženu, která ke mně přišla s prosbou, jestli bych jí pomohl „dostat se zpátky do formy po špatném vztahu“. O co přesně šlo? Pojďte si přečíst rozhovor…

Iveto, co myslíte špatným vztahem?
Myslím tím, že jsem byla skoro rok ve vztahu, který mi vůbec neprospěl, ba naopak.

Jak jste se s mužem seznámila?
Říkejme mu třeba Petr. V tu dobu jsem byla dlouho sama a frustrovaná z mužů. Říkala jsem si, že už snad v životě nenarazím na pořádného chlapa. Buď jsem narážela na samé ženáče nebo svobodné, ale alkoholiky nebo mamánky.

Petra jsem potkávala již delší čas, vždy se na mě hezky usmál, něco vtipného pronesl. Nepřikládala jsem tomu žádný význam, nebyl můj typ a byl o mnoho starší než já. Takto jsme se potkávali asi rok, než mě pozval na rande. S úsměvem jsem odmítla, ale už jsem ho nemohla pustit z hlavy. Odmítnutím nebyl naštvaný, byl stále milý a mě začal nějak přitahovat.

Šla jste tedy na rande?
Ano. A úplně mě uchvátil. Měli jsme stejné názory, bavili nás stejné filmy, knihy. On mi nesmírně lichotil, připadala jsem si jako nejkrásnější žena na světě. Byl o 12 let starší a mě začal imponovat. Musím říct, že jsem úplně ztratila hlavu.

Jak se to projevovalo?
Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na něj. Všechny mé myšlenky se k němu upíraly. Zpočátku byl sex s ním naprosto úžasný. Kupovala jsem mu dárky, dělala jsem, co jsem mu na očích viděla. Kdyby mi tenkrát řekl, skoč z okna, tak snad skočím.

A kdy se to pokazilo?
Začalo to někdy u první hádky. V nějakém nesmyslu jsme se neshodli, pohádali se a já odjela domů. Vztek samozřejmě brzy pominul, chtěla jsem se omluvit nebo si z toho udělat legraci, ale Petr byl nedostupný. Vypnul si telefon, na emaily neodpovídal a zabarikádoval se doma. Vydržela jsem pár dnů, ale poté jsem se začala bát o jeho život. Bombardovala jsem ho smskami, jestli je v pořádku. Konečně mi odepsal, že je, ale že potřebuje být sám a spoustu věcí si musí promyslet. Já ho strašně milovala, bylo mi jasné, že chce náš vztah ukončit. Bylo mi na umření. Psala jsem mu dopisy, aby mi odpustil, vše jsem vzala na sebe. Kupovala jsem mu dárky a házela mu je na zahradu. Asi tak po týdnu se mi ozval a vzal mě na milost. Vyčetl mi, co se dalo a já mlčela jak malá holka. Byla jsem ráda, že ho mám zpátky.

Takže jste se nechala ponižovat?
Ano, zpětně to nechápu, ale tehdy jsem za ním lezla jak ocásek. Začali mi být divné další věci. Nikdy se mnou nešel do kina, do divadla, nechtěl se mnou na dovolenou, nechtěl jet metrem, ani letět letedlem, nechtěl se mnou ani bydlet. Nikdy si nedal ani kapku alkoholu. Nalezla jsem nějaké léky, které mi tvrdil, že jsou na srdce. Postupně jsem přišla na to, že se psychicky léčil v Bohnicích, má strach z lidí a z neznámých prostor.

Ale to se přeci dá řešit.
Samozřejmě. A také to pro mě nebyl důvod k rozchodu. Chtěla jsem mu moc pomoct, chtěla jsem, aby to společně se mnou překonal. Nespěchala jsem, chtěla jsem mu opravdu pomoct.

To se nepovedlo?
Ne, vlastně o to ani nestál. Liboval si ve svých nemocech, prášcích, ve svých psychických stavech. Žili jsme takové dva oddělené životy. Každý ve svém a já za ním jen docházela, samozřejmě když on měl náladu mě vidět. Když jsem měla já potíže, problémy nebo jsem potřebovala s něčím pomoci, nikdy nemohl.

Jak se váš vztah vyřešil?
Vlastně nevyřešil. Hádky pak nabývaly na intenzitě. Byli jsme vždy tak tři dny v pohodě, pak se pohádali a Petr se opět na cca týden odpojil od světa. Takže jsem ho za náš roční vztah viděla tak půl roku. Toto odloučení jsem velice těžce nesla, potřebovala jsem komunikovat o našich problémech, všemožně jsem mu podlézala, číhala na něj. Byla ze mě hromádka nervů.

A jak jste se rozešli?
Rozešli? Přijde mi toto slovo trochu vtipné, protože my jsme se rozešli jak puberťáci na základní škole. Petr se prostě opět odpojil a mě došla trpělivost. Přestala jsem ho nahánět, psát a odmlčela jsem se také. Byla to nesmírně těžké. Já ho pořád vyhlížela, v duchu jsem si představovala zamilované scénáře, jak na mě někde čeká s kytkou, jak zazvoní a požádá o ruku… Nikdy, za celou dobu našeho vztahu se nic z toho nestalo. Manipuloval se mnou a já se nechala.

A tím to všechno skončilo?
Asi po měsíci, kdy Petr zjistil, že už má trpělivost přetekla a já nebudu dolézat, mi začal psát, jak se mu stýská a ať se někdy zastavím. Já si ten měsíc, ale vytrpěla své. Vyprchal ze mě život, zhubla jsem, nemohla jsem jíst, život pro mě ztratil smysl. Vytrpěla jsem si opravdu své. Takže když napsal, měla jsem samozřejmě tendence skočit mu kolem krku. Ale už se mi vrátil rozum a já věděla, že by to bylo stále dokola. Nikdy bych ho vlastně neměla. On nechtěl pomoci a já nechtěla docházet na „návštěvy“. Odmítla jsem ho a byla na sebe hrdá.

Potkáváte se?
Kdepak. Petr to jeho schovávání dovedl k dokonalosti. Odstěhoval se z našeho města.

To je docela radikální?
Ale přesně to vystihuje Petra. Znám jeho minulost a celý život před něčím utíkal.

A co Vy? Také utíkáte?
Kdepak, já neutíkám. Nechci utíkat před problémy, které mám na srdci. Proto jsem přišla za Vámi. Pořád ho někde vidím. Nechci, aby se někdy objevil. Chci ho úplně dostat z hlavy. Vím, že bych se k němu už nikdy nevrátila, ale stejně mám strach…