Než se pustíme do větších detailů, je potřeba vyjasnit si pár základních dat týkajících se komunikace. Co je komunikace? Kdo může komunikovat? Jak komunikace probíhá? Za jakým účelem komunikujeme s ostatními v našem okolí? Je komunikace to samé jako mluvení? Pár otázek, na které si za chvíli všichni společně odpovíme.

Komunikace je proces, při kterém předáváme (sdělujeme) druhému určitou informaci. Komunikovat může kdokoli – miminko, rozbouřený teenager, kolega v práci, učitelka ve škole, nadřízený ke svému týmu, neslyšící, nevidomý, s použitím slov, beze slov… Pokud miminko pláče, hovoříme o komunikaci, protože v danou chvíli neumí použít slova. Našlo si však jiný způsob jak komunikovat svým rodičům co chce a co se mu nelíbí. Rozbouřený teenager práskne dveřmi a odmítá s námi mluvit, také komunikace. Ve společnosti můžeme objevit několik druhů komunikace. Jeden mluví, mluví a mluví, nepřestává a druhý jen poslouchá. Jeden skáče do řeči druhému. Partneři na sebe křičí a vrhají po sobě zlověstné pohledy. Zákazník, aniž by mluvil s obsluhou v restauraci, jelikož ho plně zaměstnává jeho mobil přilepený k pravé ruce, dokáže objednat celé menu, dezert a kávu na závěr. Jak už jsem zmínila na začátku: komunikujeme, protože chceme předat určitou informaci. Jednoduše a stručně řečeno – komunikujeme, protože něco chceme, něco žádáme, máme přání.

Komunikace a mluvení. Lidé často tyto dva pojmy spojují a zaměňují. Ve skutečnosti se jedná o dva odlišné pojmy s tím, že komunikace je pro naše přežívání mnohem hodnotnější a důležitější. Mluvení probíhá tak, že mluvíme, mluvíme a mluvíme, nedosáhneme žádného cíle a jsme více zmatení než na začátku, když jsme začali mluvit. Kdežto komunikace je proces, kdy jeden předá druhému informaci, druhý tuto informaci prvnímu potvrdí (odpoví) a první dá druhému najevo, že ho slyšel. Běžně používáme slova jako dobře, OK, fajn. V průběhu komunikace je důležité držet rovnováhu, což znamená: Jeden se zeptá: „Jak se máš?“, druhý odpoví: „Mám se dobře.“, první potvrdí odpověď druhého: „To jsem rád.“ Na to druhý naváže: „A jak se daří Tobě?“, první odpoví: „Prima.“ a druhý zakončí: „OK.“ Tento příklad poukazuje na to, že v průběhu komunikace s druhým je důležité poslouchat, odpovídat (reagovat) na jeho otázky, ale také projevit zájem o něho samotného. Ptáte se jak? Jednoduše. Ptejte se ho na různé otázky.

Klást otázky druhému může být někdy pro mnohé těžké, nepříjemné, postrádající sebevědomí. Mám pro Vás lék jak docílit toho, že ze sebe budete sypat jednu otázku za druhou. Pokud s někým komunikujete, buďte teď a tady, pouze pro něho, věnujte mu veškerou a plnou svou pozornost, projevte o něj Váš skutečný zájem, zajímejte se o jeho zájmy, radosti, smutky. Uvidíte, že druhý najednou začne povídat, rozpovídá se více než předtím, možná bude mile překvapený, protože to pro něj bude poprvé, kdy se o něho někdo skutečně zajímá.

Stejně tak, pokud se něčeho bojíte, nejste si jistí, chcete změnu. Neexistuje jednodušší cesta než komunikace.