Všimli jste si, že puberťáci často říkají: „Nikdy nebudu jako moji rodiče“. A pak jsme všichni stejní. Mluvíme, chováme se a uvažujeme totožně, jako naši rodiče a příbuzní. Přijde nám to jako rutina. Buď naše chování nevnímáme, nebo se tomu čas od času zasmějeme, při vzpomínce, když jsme my byli malí.

 

Jako herci jsme neselhali, pravda pak mě ale napadá, zda jsme neselhali jako lidské bytosti. Proč? Co Vám říkají a jaké pocity ve Vás vyvolávají tyto věty?

 

Vypadáš jako strašidlo. Běž se prosím tě učesat. To se ti nikdy nepovede. Představuješ si to jak Hurvínek válku, jdi se radši učit. Začni konečně dělat něco, co má smysl. Ty si myslíš, že na tebe někdo někde čeká? Máš “zadek jak štýrský valach“. Nezajímá mě, co dostali ostatní, mě zajímáš ty!

 

Nevinná slova, řeklo by se. Jestli podobné „kouzelné“ větičky říkáte svým dětem, tak jim zaděláváte na pěkný mindrák. Výsledkem podobného nátlaku může být snížené sebevědomí, které jim zabrání v tom, být úspěšný nebo minimálně být sami sebou. V podobně vyhrocených situacích občas padne i nějaký ten pohlavek nebo výhružka. Jednoho dne Vaše děti vyrostou a budou mít své vlastní potomky. Nedivte se, až podobná slova uslyšíte znovu. Víte proč?

Lidská mysl je vynalézavá a vždy chce být tím, kdo vyhraje. Jednoduše si zapamatuje vzorec chování a ve chvíli, kdy se naskytne podobná situace, bude dělat přesně to, co udělala osoba, která vyhrála. A tehdy to byla maminka nebo tatínek, kdo zvítězil. Je to vlastně takový vzorec pro přežití v dané situaci.

 

Podobně destruktivní následky mohou mít věty: „Jsi jako tvůj otec“ nebo „Jsi úplně stejná jako tvoje matka“. Nemyslíme tady zrovna pochvalu za výborně odvedenou práci. Často je s větou spjata nepříjemná situace, kdy si všichni uvědomují chybu dané osoby, její nedokonalost a hloupost chování. V dospělosti buďto nevědomky děláme přesně to samé nebo si narovinu přiznáme, že jsme vlastně stejně „neschopní“ jako matka nebo otec…jak by ne, celé dětství nám to opakovali. Nemá cenu se snažit…

 

Chování, které se zdá být milé a láskyplné může občas také skrývat určité malé chybičky. Všiml jsem si toho u dospělých párů. Jeden z partnerů vyžaduje neustálou pozornost, jakoby něhu a přemíru lásky. Ve chvíli, kdy se mu ji nedostává, často ochoří. Nemůže do práce a potřebuje, aby se o ni/něj někdo staral. Přemýšleli jste nad tím, kde podobná situace vzniká? Přesuňte se v myšlenkách daleko do dětství. Bingo! Když jsme byli malí a starala se o nás maminka nebo babička. „Ty můj chudáčku, zůstanu u tebe, dokud se neuzdravíš. Hlavně teď nesmíš do školy, musíš zůstat v postýlce“.  To, když pak po letech nastane v práci náročná situace, tak raději ochoříme, protože „dokud se nevypotíme, tak přeci nikam nemůžeme“. :-)

 

Řeč je pěkně zamotaná mrška :-) Vědci si mnohdy myslí, jak dokonalí jsme tvorové. Často se prohlašuje, že jsme na vrcholu živočišné říše. Používáme však nejprimitivnější druh komunikace – verbální. Slova jsou často spojená s emocemi. Nepřijímáme myšlenky v takové formě, v jaké jsou k nám odesílány. Pjér la Šéz jednou řekl: Je zvláštní, že to všichni vždy myslí dobře, ale z nějakého důvodu to nefunguje. Chcete příklad? Řekněte malému dítěti slovo ZMIZ odsud a pak někdy jindy ODEJDI odsud. Sledujte jejich výraz ve tváři. Pokud ještě nejsou zasaženi druhotnými významy slov, budou na Vás při slově ZMIZ koukat jako na zjevení. Jak mají asi zmizet, když mají toto hmotné tělíčko?

 

V náročných a vyhrocených životních situacích bedlivě přemýšlejte nad tím, co chcete říct. Je to jednodušší, než pak urovnávat pochroumané vztahy a nízké sebevědomí Vašich blízkých. Většinou jsme všichni dobří a máme správné záměry. Nenechme si tyto záměry zmařit slovy, která nedávají smysl.