Děláte práci, kterou máte rádi? Věnujete se činnostem, které Vás naplňují pocitem štěstí? Budíte se ráno s příjemným pocitem na těle a úsměvem na tváři? Hřeje Vás u srdce, když jste ve společnosti jiných lidí? Ne? A jste tedy šťastní?

 

Když jsem byli malí, dělali jsme věci intuitivně. Měli jsme hlad, šli jsme se najíst. Neměli jsme hlad – nejedli jsme. Chtěli jsme si hrát, tak jsme si hráli. Chtělo se nám spát, usnuli jsme. Narodili jsme se a jednoduše jsme vždy věděli, co chceme a co ne. Automaticky jsme vytvářeli činnosti, které nás dělali šťastnými. Znali jsme význam svobody a bylo nám jedno, co si o nás kdo myslí. Ba co víc, nezajímalo nás ani to jestli si o nás někdo něco myslí. Byli jsme takoví, jací jsme chtěli být.

 

Brzy do našeho života začala vstupovat pravidla „dospělého světa“. To smíš, to nesmíš. Nedělej to. Nesahej na to. Nemluv. Teď si jdi hrát. Teď jdi spát. Museli jsme souhlasit s pravidly, které nám nastavili naši silnější rodiče. Vychovali nás stejně, jako se vychovávají zvířata. Formou trestu a odměny. Nikdo nám nedal na vybranou a tak jsme svou svobodnou mysl museli upravit podmínkám našich rodičů a společnosti. Již jsme si nemohli dělat, to co se nám líbilo a co nás uspokojovalo. Již jsme nemohli být sví. Pomalu jsme se formovali, až z nás společnost vytvořila „dokonalý perníček“ – protlačený ostrou formičkou. Jeden jako druhý. Jen „cukrové“ zdobení se odlišuje (ale nezapomeňme, že i toto „cukrové“ zdobení má svou ideální formu).

 

A jak tato ideální forma vypadá? Nu, přesně si uvědomujeme, jaké chování je dobré a jaké špatné. Pravidla existují na veškeré životní okruhy. Nedodržováním těchto okruhů následuje trest. Dotáhli jsme to až tak daleko, že se umíme potrestat sami a to ne jen jednou. Jsme přeborníci v trestání. Nepotřebujeme k tomu druhé lidi. Potrestáme se patřičně sami.

 

Kde je „háček“?. Hluboko v nás, v naší duši, v našem JÁ existuje taková maličká paměť. Je to letmá vzpomínka na naši podstatu. Tato vzpomínka se zdá být stejně tak hříšná, jako když Eva utrhla jablko poznání. Zavřete oči a zkuste tuto vzpomínku najít. Je to až vzrušující poznání, že? Ale přesně tohle jste vy.

 

Není jediný důvod chodit každé ráno do práce a dělat něco, co Vás nebaví. To Vám jen někdo vnutil myšlenku, že nemůžete dělat práci, která Vás naplňuje a zároveň s ní vydělávat skvělé peníze. Další špatná „součástka“ je, že nemůžete mít partnera, kterého byste chtěli. Vy můžete všechno. Jen systém si to nepřeje.

 

Buďte ke světu upřímní – nepřetvařujte se. Vy můžete být šťastní, jen musíte vystoupit z řady. Velmi groteskní situace takovéto neupřímnosti nastává například při rodinných obědech. Je to jen malá ukázka z běžného života nás všech. Maminka vaří králíka se zelím. S rodinou se sejdete u stolu a začnete jíst. Při prvním soustě zjistíte, že jídlo nesplňuje Vaše očekávání. Děti mají očividně stejný pocit jako vy. Pyšná kuchařka se zeptá: „Jak Vám chutná?“. Neuspokojené děti řeknou prostě: „Nechutná“. Nic víc, nic míň. Vy jste přeci dospělí a nechcete maminku urazit. Ošemetně řeknete, že by to možná, ale opravdu jen možná mohlo být více dochucené a to zelí méně kyselé, ale že jinak je to vlastně dokonalé a jídlo se jí JINAK moc povedlo. Samozřejmě, že jste to řekli, protože nechcete maminku urazit. Ale opět jsme u toho, že kdyby si všichni u stolu nebrali nic osobně, mohli byste i vy říct svůj názor. My si ovšem bereme vše osobně a jsme nešťastní, protože jsme uvařili špatný oběd, protože nás v práci nepochválili, protože manžel se zrovna ráno neusmívá. Vše si bereme osobně a pak se trestáme.

 

Představte si tu svobodu, když byste o svém životě rozhodovali vy sami. Vy víte, jak jste dobří lidé. Kdykoli se můžete pochválit. Můžete mít všechny lidi kolem sebe rádi aniž by Vás zasáhli jejich názory. Můžete být šťastní a můžete pomoci, aby i lidé okolo Vás byli šťastní.

 

Držím Vám palce při objevování Vašich utajených tužeb.

 

PS: Pokud potřebujete pomoc najít cestu, rád Vám pomohu.